Představte si, nyní, po tolika letech, život bez zraku. Život bez možnosti mít otevřené oči a sledovat okolí, jeho krásu, lidské tváře a jejich úsměvy nebo i to, co vidět jindy raději ani nechceme. Představte si, že o to všechno byste ve zlomku vteřiny navždy přišli. Ye-eun se narodila jako fyzicky postižené dítě, kterému bylo matkou přírodou odepřeno to, co my všichni máme; oči. A to doslova. Ye-eun se narodila bez očních bulev. Jakkoliv se to může zdát býti nepravděpodobné, stalo se. Rozsáhlou deformaci obličeje vlastního novorozeného dítěte ovšem její biologičtí rodiče zcela nezvládli. Byly zcela ochromení a jen krátce poté se rozhodli dítě odložit do opatrovnické péče. Prostě a jednoduše, vzdali se ho, nechtěli ho, styděli se za něj – byť možná částečně i za sebe. Ye-eun byla cizími lidmi poskytnuta rodinná péče, výchova i něha. A když se ve třech letech malé nevidomé dítko zhostilo jen tak jakousi shodou podivných okolností klavírních klapek, nikomu z přítomných nezůstalo jediné oko suché, neboť to, co dokázala předvést tato tříletá slečinka, která se klavíru nikdy dřív nedotkla, to se ještě nikdy nikde nestalo. S narůstajícím časem a stoupajícím věkem se Ye-eun i nadále věnovala hře na klavír, zúčastňovala se mnoha soutěží, žádnou ale nevyhrávala. A teprve až poté se ji její praví rodiče začali všímat, byli ochotni poskytnout ji odborný dohled renomovaného pianisty a Ye-eun začala opětovně nabírat ztracenou sebedůvěru. A když zvítězila na první z celé řady podobných soutěží, bylo to pro ni jako kdyby skutečně uviděla celý svět kolem sebe, vířící barvami a lidskými tvářemi s úsměvy, které směřovalo jen a jen k ní samotné – k nevidomé dívce s unikátním darem.(Conspi)